Přeskočit na obsah

Vladimír Körner

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vladimír Körner
Vladimír Körner (2007)
Vladimír Körner (2007)
Narození12. října 1939 (85 let)
Prostějov
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Povoláníscenárista, dramaturg, prozaik, spisovatel, filmový scenárista, televizní scenárista a komiksový scenárista
Alma materAMU v Praze
Témataliterární tvorba, próza a filmová scenáristika
OceněníStátní ceny za literaturu a za překladatelské dílo (2006)
Artis Bohemiae Amicis (2006)
Výroční cena AČFK (2020)
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimír Körner (* 12. října 1939 Prostějov) je český prozaik, dramaturg a filmový a televizní scenárista.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Od dětství byl poloviční sirotek, jeho otec padl jen pouhé tři dny (7. května 1945) před koncem druhé světové války.

V letech 1954–57 studoval na Průmyslové škole filmové v Čimelicích a pak v letech 1958–63 na FAMU. Už během studií působil jako dramaturg Filmového studia Barrandov, k jeho prvním scénářům patřil ten k filmu Deváté jméno z roku 1963.

Mezi lety 1962 a 1970 pracoval na Barrandově jako dramaturg a pak jako scenárista (do roku 1991, kdy byl propuštěn pro nadbytečnost). Většina jeho novel i románů vznikla původně pro filmové zpracování.

Svoji tvorbu publikoval od poloviny šedesátých let v řadě periodik, například ve Filmu a době, Plamenu nebo Textech.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Celé Körnerovo dílo je prodchnuto tématy existenciální úzkosti a beznaděje. Často náměty svých románů a novel zasazoval do období II. světové války a v několika dílech do vrcholného středověku. Nemálo jeho próz se stalo podkladem ke kvalitním filmům.

Autorovým debutem byla novela Střepiny v trávě z roku 1964, po níž brzy následoval román Slepé rameno. Obě tato díla obsahují téma destruktivního účinku války na lidskou psychiku. Už zde se projevila jedna z hlavních charakteristik jeho stylu: výrazná psychologie postav na pozadí spíše diskontinuitního děje. V několika příbězích líčí atmosféru válečnou (Pramen života: Der Lebensborn, Krev zmizelého, Zánik samoty Berhof) nebo těsně poválečnou – například v novele Adelheid z roku 1967, kterou roku 1969 zfilmoval František Vláčil,[1] nebo v komorním dramatu Cukrová bouda, kterého se v roce 1980 režijně ujal Karel Kachyňa. Další témata Körnerovy tvorby, která se v jeho knížkách vzájemně prolínají, jsou Sudety, odsun Němců či fanatický fašismus.

Společně s Vláčilem napsal v roce 1967 scénář k Vláčilově filmu Údolí včel, který v románové podobě vydal knižně roku 1978. Tematicky tak navázal na román z prostředí řádu německých rytířů ve 13. století v Prusku Písečná kosa z roku 1970.

Körnerovo dílo patřilo k tomu nejkvalitnějšímu, co do roku 1989 vycházelo v oficiální produkci. V srpnu 2020 obdržel na 46. Letní filmové škole Výroční cenu AČFK.[2]

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]

Próza

[editovat | editovat zdroj]
  • Střepiny v trávě, 1964 – novela, prvotina, tématem příběh děvčátka vzatého rodičům, odvlečeným do koncentračního tábora, a daného na výchovu do Německa
  • Slepé rameno, 1965 – román, téma činnosti odbojové skupiny za války
  • Adelheid, 1967 – novela, opět válečné téma, především obraz odsunu Němců ze severovýchodní Moravy
  • Písečná kosa, 1970 – historický román, na pozadí doznívajících christianizačních výprav Řádu německých rytířů na pohanský sever Evropy ve 13. století probírá psychologii člověka, který má zabíjet ve jménu víry
  • Zánik samoty Berhof, 1973 – novela, prostředí jesenického pohraničí těsně po druhé světové válce; příběh plný napětí a dramatických zápletek
  • Údolí včel, 1975 – román podle filmového scénáře z roku 1967
  • Zrození horského pramene, 1979 – téma sklonku 2. světové války, baladické ladění; osudy vdovy po partyzánovi, jež životní nejistotu řeší opuštěním domova a odchodem do pohraničí
  • Podzimní novely, 1983 – souborné vydání novel Adelheid, Zánik samoty Berhof a Zrození horského pramene
  • Lékař umírajícího času, 1984 – historický román o životě Jana Jessenia a jeho osudu za třicetileté války
  • Post bellum 1866, 1986 – 2 novely (Post bellum a Svíbský les) z války prusko-rakouské
  • Anděl milosrdenství, 1988 – novela z 1. světové války, odehrávající se v lazaretu slezského města Złotoryja, volně zfilmováno v roce 1993 jako česko-slovenský film Anjel milosrdenstva[3].
  • Život za podpis, 1989 – opět z prusko-rakouské války, zfilmováno v roce 1989 jako Kainovo znamení
  • Psí kůže, 1992, zfilmováno jako televizní inscenace
  • Smrt svatého Vojtěcha, 1993 – historická legenda a zároveň nelichotivý obraz české národní povahy
  • Oklamaný, 1994 – historický román o bitvě u Hradce Králové r. 1866. Časopis A2 zařadil tuto knihu v roce 2020 do českého literárního kánonu po roce 1989, tedy do výběru nejdůležitějších českých knih v období třiceti let od sametové revoluce.[4]
  • Odváté novely, 1995

Filmové scénáře a náměty

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Několik informací o Františku Vláčilovi
  2. ↑ Výroční ceny AČFK dostanou Wajda i Körner. České noviny.cz [online]. 2020-08-07 [cit. 2020-08-13]. Dostupné online. 
  3. ↑ https://www.csfd.cz/film/28855-andel-milosrdenstvi/prehled/
  4. ↑ Český literární kánon po roce 1989 - podzimní literární příloha A2. www.advojka.cz [online]. [cit. 2022-06-03]. Dostupné online. 
  5. ↑ Archivovaná kopie. www.bioscop.cz [online]. [cit. 2005-07-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2005-03-06. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu
František Vláčil (1993) • Jan Švankmajer (1994) • Karel Kachyňa (1995) • Jiří Menzel (1996) • Miloš Forman (1997) • Jiří Krejčík (1998) • Miroslav Ondříček (1999) • Věra Chytilová (2000) • Otakar Vávra  (2001) • Juraj Jakubisko (2002) • Theodor Pištěk (2003) • Stella Zázvorková (2004) • Jan Němec (2005) • Ivan Passer (2006) • Vojtěch Jasný (2007) • Juraj Herz (2008) • Jana Brejchová (2009) • Zdeněk Svěrák (2010) • Josef Somr (2011) • Karel Černý (2012) • Vladimír Körner (2013) • Drahomíra Vihanová (2014) • Stanislav Milota (2015) • Eva Zaoralová a Jiří Bartoška (2016) • Alois Fišárek (2017) • Věra Plívová-Šimková (2018) • Jaromír Kallista (2019) • Hynek Bočan (2020) • Ivo Špalj (2021) • Marcela Pittermannová (2022) • Vladimír Smutný (2023)
Držitelé Státní ceny za literaturu
Ivan Diviš (1995) • Emil Juliš (1996) • Milan Jankovič (1997) • Vladimír Macura (1998) • Josef Škvorecký (1999) • Karel Šiktanc (2000) • Věroslav Mertl (2001) • Květa Legátová (2002) • Petr Kabeš (2003) • Pavel Brycz (2004) • Edgar Dutka (2005) • Vladimír Körner (2006) • Milan Kundera (2007) • Ludvík Vaculík (2008) • Zdeněk Rotrekl (2009) • Antonín Bajaja (2010) • Daniela Hodrová (2011) • Ivan Wernisch (2012) • Petr Hruška (2013) • Patrik Ouředník (2014) • Pavel Šrut (2015) • Petr Král (2016) • Jáchym Topol (2017) • Karol Sidon (2019) • Michal Ajvaz (2020) • Miloslav Topinka (2021) • Kateřina Tučková (2022) • Jiří Kratochvil (2023)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vladimír_Körner&oldid=24284510“