Přeskočit na obsah

Luo Žuej-čching

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Luo Žuej-čching
Narození31. května 1906
Nan-čchung
Úmrtí3. srpna 1978 (ve věku 72 let)
Heidelberg
Místo pohřbeníPapaošanský revoluční hřbitov
Alma materVojenská akademie Whampoa
Povolánívoják, politik, vojenský velitel a revolucionář
OceněníŘád 1. srpna
stratég Čínské lidové osvobozenecké armády
Politická stranaKomunistická strana Číny
DětiLuo Yu
Funkceministr veřejné bezpečnosti Čínské lidové republiky (1949–1959)
místopředseda Státní rady Čínské lidové republiky
člen 1. plenárního zasedání Čínského lidového politického poradního shromáždění
tajemník sekretariátu ÚV KS Číny
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Luo Žuej-čching (čínsky pchin-jinem Luó Ruìqīng, znaky zjednodušené 罗瑞卿, tradiční 羅瑞卿; 31. května 19063. srpna 1978) byl čínský komunistický vojevůdce a politik. První ministr veřejné bezpečnosti Čínské lidové republiky. Zúčastnil se Dlouhého pochodu a korejské války.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Luo Žuej-čching narodil se v roce 1906 v prefektuře Nan-čchung v provincii S’-čchuan v Číně. Pocházel z bohaté rodiny[1] a byl nejstarším synem ze šesti dětí. Jeho otec byl závislý na opiu, což nakonec vedlo ke ztrátě většiny rodinného majetku. Celá rodina se proto musela spolehnout na Luovu matku. I přes značné finanční ztráty si však Luova rodina mohla dovolit zaplatit mu kvalitní vzdělání. Roku 1926 vstoupil do Komunistického svazu mládeže a téhož roku nastoupil do vojenské akademie Whampoa (ve čtvrté skupině posluchačů, absolvoval roku 1927). Účastnil se Severního pochodu (kde se seznámil s výše postaveným důstojníkem a komunistou Nie Žung-čenem)[1] a na podzim 1927 nančchangského povstání, po jeho porážce uprchl do Šanghaje a odjel do Sovětského svazu studovat právo na Sunjatsenově univerzitě.[1] Roku 1928 vstoupil do Komunistické strany Číny. Roku 1929 se vrátil do Číny, působil v centrální sovětské oblasti na pomezí provincií Ťiang-si a Fu-ťien jako politický komisař tamních oddílů. Později se roku 1933 stal náčelníkem byra politické bezpečnosti v 1. sboru čínské Rudé armády (velel mu Lin Piao, komisařem byl Nie Žung-čen) a v této funkci se účastnil Dlouhého pochodu.[1]

Studoval na Protijaponské vojenské a politické univerzitě (v první skupině posluchačů) a poté přešel do vedení univerzity, když byl její velitel Lin Piao přeložen k vojskům, převzal její řízení jako zastupující velitel. po odjezdu Žen Pi-š’ho do Moskvy v březnu 1938 ho zastoupil na místě náčelníka politického oddělení 8. pochodové armády (tedy komunistických vojsk na severu Číny). Působil v severočínském (sub)byru KS Číny (kde spolupracoval s Liou Šao-čchim a Pcheng Čenem).[1] Roku 1945 byl na VII. sjezdu KS Číny zvolen kandidátem ústředního výboru. Téhož roku byl přeložen na místo zástupce komisaře a náčelníka politického oddělení vojenského okruhu Ťin-Čcha-Ťi (tedy Šan-si–Čachar–Che-pej, vojska okruhu byla později reorganizována v Severočínskou polní armádu, velitel Nie Žung-čen, Luo Žuej-čching v ní pracoval jako komisař Nové 2. armády) a podílel se dobytí severočínských provincií komunisty.

Po vzniku Čínské lidové republiky na podzim 1949 byl jmenován ministrem veřejné bezpečnosti (do 1959)[2] a členem Lidové revoluční vojenské rady (do 1954). Jako ministr byl zodpovědný za zajištění bezpečnosti stranických vůdců, včetně Mao Ce-tunga. Byl Mao Ce-tungovi loajální, nicméně jeho loajalita nevyplývala z osobních vztahů, ale institucionální podřízenosti, a pokud se dostaly do konfliktu usnesení stranických a vládních orgánů a Maova přání, Luo neváhal Maovi oponovat. Postupně proto ztrácel Maovu důvěru.[3] V roce 1955 byl jmenován jedním z deseti armádních generálů Čínské lidové osvobozenecké armády a roku 1956 se na VIII. sjezdu KS Číny stal členem ústředního výboru.

Roku 1959 byl přeložen na místo náčelníka generálního štábu, současně se stal místopředsedou vlády a členem stálého výboru a generálním sekretářem ústřední vojenské komise Komunistické strany Číny.[4] V září 1962 se upevnilo jeho politické postavení, když byl zvolen členem sekretariátu ústředního výboru. V diskuzích o vojenské politice v letech 1964–1965 se Luo Žuej-čching zastával usmíření se Sovětským svazem, a podporoval Nie Žung-čenovu snahu o modernizaci a profesionalizaci armády ve vědomé opozici proti Lin Piaovu heslu „lidové války“.[5] Luo také nebyl schopen, nebo nechtěl, zajistit v ozbrojených silách podporu pro Maem iniciovanou kampaň „učit se od lidové osvobozenecké armády“.[6] Mao Ce-tung se tak postavil na stranu Lin Piaa a jeho vlivem byl Luo žuej-čching v prosinci 1965 odvolán z generálního štábu i ústřední vojenské komise.

Na jaře roku 1966 byl v počátcích kulturní revoluce spolu Pcheng Čenem, Lu Ting-inem a Jang Šang-kchunem Luo zařazen do takzvané „protistranické skupiny Pcheng-Luo-Lu-Jang“ a její členové tvrdě kritizováni. Dne 16. března 1966 se pokusil spáchat sebevraždu skokem ze třetího patra, ale přežil se dvěma zlomenýma nohama. Společnost to považovala za důkaz jeho viny a Luo byl vystaven další kritice. V roce 1969 mu byla, v důsledku komplikací způsobených pokusem o sebevraždu před třemi lety, amputována noha. Luovi se podařilo přežít kulturní revoluci a nakonec byl v roce 1975 na zasedání ústřední vojenské komise rehabilitován Mao Ce-tungem (jako oponent Lin Piaa, který roku 1971 zemřel na útěku z Číny a poté byl odsouzen jako zrádce).

Roku 1977 byl Luo Žuej-čching na XI. sjezdu KS Číny opětovně zvolen členem ústředního výboru a vrátil se na pozici člena stálého výboru a generálního sekretáře ústřední vojenské komise KS Číny.

Zemřel 3. srpna 1978 během léčby v Německé spolkové republice.  

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Luo Ruiqing na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e WHITSON, William W.; HUANG, Chen-Hsia. The Chinese High Command. A History of Communist Military Politics, 1927–71. Santa Barbara, California: Praeger, 1973. ISBN 978-1-349-01982-3. S. 344–345. (anglicky) [Dále jen Whitson]. 
  2. Whitson, s. 354.
  3. GUO, Xuezhi. Chinas Security State : Philosophy, Evolution, and Politics. Cambridge: Cambridge University Press, 2012. ISBN 978-1-107-02323-9. S. 115–116. (anglicky) 
  4. Whitson, s. 357.
  5. Whitson, s. 358 a 456.
  6. Whitson, s. 370.