Hubert Pierlot

Hubert Pierlot
Hubert Pierlot
Narození	23. prosince 1883; Bertrix
Úmrtí	13. prosince 1963 (ve věku 79 let); Uccle
Alma mater	Katolická univerzita v Lovani; Sint-Jan Berchmanscollege; Stará univerzita v Lovani; Collège Saint-Michel
Povolání	politik a advokát
Ocenění	velkokříž Řádu nizozemského lva (1939); velkokříž Řádu čestné legie
Politické strany	Katolická strana (do 1945); Křestanská národní strana (od 1945)
Nábož. vyznání	katolická církev
Funkce	Minister of Justice of Belgium (1937); premiér Belgie (1939–1945); Belgian Minister of Foreign Trade (1939); ministr zahraničních věcí Belgie (1939); ministr obrany Belgie (1942–1944); … více na Wikidatech
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hubert Marie Eugène Pierlot (23. prosince 1883 Cugnon – 13. prosince 1963 Uccle) byl belgický politik. V letech 1939 až 1945 byl premiérem Belgie, po většinu svého mandátu byl německou okupací nucen působit v exilu, nejprve ve Francii, později v Británii. Souběžně s premiérskou funkcí zastával post ministra obrany. Byl zástupcem Katolické strany. V letech 1934–1935 byl ministrem vnitra, v letech 1934–35 a 1936–1939 ministrem zemědělství, v roce 1937 působil krátce jako ministr spravedlnosti a roku 1939 jako ministr zahraničí. V letech 1926-1936 a 1936-1946 byl senátorem.

Během německé invaze do Belgie v květnu 1940 propukl spor mezi ním a králem Leopoldem III. v otázce, zda má král odejít do exilu, nebo se vzdát německé armádě. Pierlot žádal to první, ale Leopold se rozhodl pro druhou variantu. Pierlot považoval Leopoldovu kapitulaci za porušení ústavy a žádal parlament, aby prohlásil Leopolda za nezpůsobilého vládnout.^[1] Konfrontace vyvolala trvalé nepřátelství mezi Pierlotem a konzervativci, kteří podporovali králův postoj a považovali exil vlády za zbabělost. To byla značná komplikace pro politika, jehož Katolická strana čerpala podporu zejména právě v royalistických a konzervativních kruzích. V exilu (1940 až 1944) hrál důležitou roli ve válečných jednáních mezi spojeneckými mocnostmi, čímž položil základy pro belgickou poválečnou rekonstrukci. Po osvobození Belgie v září 1944 se vrátil do Bruselu, kde vedl novou vládu národní jednoty. Kritika politické levice a neschopnost nové vlády vypořádat se s vážnými poválečnými problémy vedly k pádu vlády v únoru 1945. Pierlotovo místo převzal socialista Achille Van Acker. Pierlot odešel z politiky v roce 1946, z velké části kvůli nepopularitě ve vlastní straně, již mu zajistil jeho postoj v královské otázce.^[2]

Vystudoval politické vědy a práva na Katolické univerzitě v Lovani, jako advokát se i živil. Zúčastnil se bojů první světové války, mj. bitvy na řece Yser. Po skončení politické kariéry se vrátil k advokátní praxi.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hubert Pierlot na anglické Wikipedii.

↑ Pierlot Hubert. www.belgiumwwii.be [online]. [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (francouzsky)
↑ Hubert Pierlot. www.liberationroute.com [online]. [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Hubert Pierlot na Wikimedia Commons

[1] Pierlot Hubert. www.belgiumwwii.be [online]. [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (francouzsky)

[2] Hubert Pierlot. www.liberationroute.com [online]. [cit. 2023-11-06]. Dostupné online. (anglicky)

[1]

[2]

Premiéři Belgie

Hubert Pierlot (1939–1945) • Achille Van Acker (1945–1946) • Paul-Henri Spaak (1946) • Achille Van Acker (1946) • Camille Huysmans (1946–1947) • Paul-Henri Spaak (1947–1949) • Gaston Eyskens (1949–1950) • Jean Duvieusart (1950) • Joseph Pholien (1950–1952) • Jean Van Houtte (1952–1954) • Achille Van Acker (1954–1958) • Gaston Eyskens (1958–1961) • Théo Lefèvre (1961–1965) • Pierre Harmel (1965–1966) • Paul Vanden Boeynants (1966–1968) • Gaston Eyskens (1968–1973) • Edmond Leburton (1973–1974) • Leo Tindemans (1974–1978) • Paul Vanden Boeynants (1978–1979) • Wilfried Martens (1979–1981) • Mark Eyskens (1981) • Wilfried Martens (1981–1992) • Jean-Luc Dehaene (1992–1999) • Guy Verhofstadt (1999–2008) • Yves Leterme (2008) • Herman Van Rompuy (2008–2009) • Yves Leterme (2009–2011) • Elio Di Rupo (2011–2014) • Charles Michel (2014–2019) • Sophie Wilmèsová (2019–2020) • Alexander De Croo (od 2020)