Provincie resp. církevní provincie je vysoká jurisdikční jednotka církevní správy (obvykle územně vymezená). Existuje v rámci římskokatolické církve, řadě ostatních církvích uznávajících autoritu papeže, u pravoslavných církví a v anglikánských církvích. Toto uspořádání se zrodilo v raných stoletích existence církve, kdy první velké komunity křesťanů s tradicí měly určité nadřazené a otcovské postavení vůči těm, které založili jejich kazatelé a misionáři jinde. Existují i řádové provincie, na něž se člení velké řády.
Označení provincie je převzato z označení územních celků starověké Římské říše. Dodnes se používá k označení územněsprávních celků některých států.
Církevní provincie na území FrancieCírkevní provincie ve střední Evropě v roce 1500
Římskokatolická církev je ve většině světa rozčleněna do provincií, sestávajících obvykle z metropolitní arcidiecéze a několika přičleněných (neboli sufragánních) diecézí (resp. jiných tzv. místních církví). Hranice provincií obvykle sledují historické či současné politické hranice. Ve státech s katolickou tradicí je zpravidla zřízena jedna či více provincií – například v Česku jsou 2 provincie (česká a moravská), na Slovensku od roku 1995 taktéž 2 provincie (od roku 2008 nazvané východní a západní; do roku 1977 Slovensko vlastní provincii vůbec nemělo), v Polsku je 14 římskokatolických a 1 řeckokatolická provincie, v USA jsou katolické církevní provincie uspořádány do 15 regionů po 1 až 4 provinciích, přičemž 15. region sdružuje eparchie východních katolických církví, atd.
V čele provincie obvykle stojí arcibiskup-metropolita, podřízeni mu jsou tzv. sufragánní biskupové. Ve starověku a středověku mělo toto rozdělení velký význam, neboť metropolita měl nad ostatními biskupy provincie významnou moc. V současné době to již neplatí, neboť jeho pravomoci se přesunuly buďto na papeže, nebo na biskupy v čele diecézí, a faktická spolupráce biskupů na biskupské konference, které zpravidla sdružují biskupy podle států. V současné době je arcibiskup-metropolita stále hlavou církevní provincie, ale je to z větší části pouze formální a prestižní postavení a i sufragánní diecéze jsou ve většině věcí podřízeny pouze papeži. Jeden z mála pozůstatků postavení metropolity představuje jeho právo jmenovat dočasného administrátora sufragánní diecéze, pokud biskup zemřel, evidentně selhaly diecézní mechanismy určující osobu tohoto administrátora a papež nejmenoval apoštolského administrátora.
Na provincie se územně či organizačně člení i řada katolických řádů. Platí to zejména pro většinu větších řádů a kongregací vzniklých po roce 1000 (např. u dominikánů, jezuitů či salesiánů). V čele řádové provincie stojí provinciál (provincial superior).
I - ZÁKONY CÍRKVE (7-22) • II - PRÁVNÍ OBYČEJ (23-28) • III - OBECNĚ ZÁVAZNÁ NAŘÍZENÍ A INSTRUKCE (29-34) • IV - INDIVIDUÁLNÍ SPRÁVNÍ AKTY (35-93) • V - STANOVY A JEDNACÍ ŘÁD (94-95) • VI - FYZICKÉ A PRÁVNICKÉ OSOBY (96-123) • VII - PRÁVNÍ JEDNÁNÍ (124-128) • VIII - MOC ŘÍDÍCÍ (129-144) • IX - CÍRKEVNÍ ÚŘADY (145-196) • X - VYDRŽENÍ A PROMLČENÍ (197-199) • XI - POČÍTÁNÍ (200-203)
KNIHA II / BOŽÍ LID (204-746)
ČÁST I
KŘESŤANÉ (204-329)
Stať
I - POVINNOSTI A PRÁVA VŠECH KŘESŤANŮ (208-223) • II - POVINNOSTI A PRÁVA LAIKŮ (224-231) • III - POSVÁTNÍ SLUŽEBNÍCI ČILI DUCHOVNÍ(232-293) • IV - OSOBNÍ PRELATURY(294-297) • V - SDRUŽENÍ KŘESŤANŮ (298-322)
Hl. 1 - Řeholní domy, jejich zřízení a zrušení(608-616) • Hl. 2 - Řízení řeholních společností(617-640) • Hl. 3 - Přijímání uchazečů a vzdělávání členů(641-661) • Hl. 4 - Povinnosti a práva řeholních společností a jejich členů(662-672) • Hl. 5 - Apoštolát řeholních společností(673-683) • Hl. 6 - Odchod členů z řeholní společnosti(684-704) • Hl. 7 - Řeholníci, kteří se stali biskupy(705-707) • Hl. 8 - Konference vyšších představených(708-709)
Stať I - TRESTNÍ POSTIH ZLOČINCŮ – OBECNÉ NORMY (1311-1312) Stať II TRESTNÍ ZÁKON A TRESTNÍ PŘÍKAZ (1313-1320) Stať III - OSOBY PODLÉHAJÍCÍ TRESTŮM (1312-1330) Stať VI - TRESTY A TRESTÁNÍ (1331-1340) Stať V - UKLÁDÁNÍ TRESTŮ (1341-1353) Stať VI - ZÁNIK TRESTŮ (1354-1363)
ČÁST II
TRESTY ZA JEDNOTLIVÉ ZLOČINY (1364-1399)
Stať I - ZLOČINY PROTI NÁBOŽENSTVÍ A JEDNOTĚ CÍRKVE (1364-1369) Stať II - ZLOČINY PROTI CÍRKEVNÍM PŘEDSTAVENÝM A SVOBODĚ CÍRKVE (1370-1377) Stať III - UCHVÁCENÍ CÍRKEVNÍCH ÚŘADŮ A ZLOČINY SPOJENÉ S JEJICH VÝKONEM (1378-1389) Stať IV - NEPRAVDIVÉ UDÁNÍ A PADĚLÁNÍ LISTIN (1390-1391) Stať V - ZLOČINY PROTI ZVLÁŠTNÍM POVINNOSTEM (1392-1396) Stať VI - ZLOČINY PROTI LIDSKÉMU ŽIVOTU A SVOBODĚ (1397-1398) Stať VII - OBECNÁ NORMA (1399)
KNIHA VII / SOUDNÍ A MIMOSOUDNÍ ŘÍZENÍ (1400-1752)
Stať I - PŘÍSLUŠNOST SOUDU (1404-1416) Stať II - STUPNĚ A DRUHY SOUDŮ (1417-1445) Stať III - KÁZEŇ U SOUDU (1446-1475) Stať IV - PROCESNÍ STRANY (1476-1490) Stať V - ŽALOBY A NÁMITKY (1491-1500)
ČÁST II
SOUDNÍ ŘÍZENÍ SPORNÉ (1501-1690)
Oddíl 1
ŘÁDNÉ SPORNÉ ŘÍZENÍ (1501-1690)
Stať I - ZAHÁJENÍ ŘÍZENÍ (1501-1512) Stať II - ZJIŠTĚNÍ PŘEDMĚTU SPORU (1513-1516) Stať III - STAV SPORU (1517-1525) • Stať IV – DŮKAZY (1526-1586) Stať V - NAHODILÉ ZÁLEŽITOSTI (1587-1597) Stať VI - ZVEŘEJNĚNÍ OBSAHU SOUDNÍHO SPISU, UZAVŘENÍ ZÁLEŽITOSTI A PORADA O ZÁLEŽITOSTI (1598-1606) Stať VII - SOUDNÍ ROZHODNUTÍ (1607-1618) Stať VIII - OPRAVNÉ PROSTŘEDKY (1619-1640) Stať IX - PRÁVNÍ MOC ROZHODNUTÍ A NÁVRAT DO PRÁVNĚ PŮVODNÍHO STAVU (1641-1648) Stať X - SOUDNÍ VÝLOHY A BEZPLATNÁ PRÁVNÍ POMOC (1649) Stať XI - VÝKON ROZSUDKU (1650-1655)
Oddíl 2 SPORNÉ ŘÍZENÍ ÚSTNÍ
(1656-1670)
ČÁST 3 NĚKTERÁ ZVLÁŠTNÍ ŘÍZENÍ (1671-1716) Stať I - ŘÍZENÍ VE VĚCECH MANŽELSKÝCH (1671-1707) Stať II - ZÁLEŽITOSTI O PROHLÁŠENÍ NEPLATNOSTI SVÁTOSTI SVĚCENÍ (1708-1712) Stať III - PŘEDCHÁZENÍ SOUDNÍM SPORŮM (1713-1716) ČÁST 4 TRESTNÍ ŘÍZENÍ (1717-1731) ČÁST 5 ŘÍZENÍ O SPRÁVNÍM ODVOLÁNÍ ZBAVENÍ FARÁŘŮ ÚŘADU A JEJICH PŘELOŽENÍ (1732-1752) Oddíl 1 ODVOLÁNÍ PROTI SPRÁVNÍMU ROZHODNUTÍ (1732-1739) Oddíl 2 ZBAVENÍ FARÁŘŮ ÚŘADU A JEJICH PŘELOŽENÍ (1740-1752)
Čísla v exponentu v závorkách označují kánony v CIC. / (Podtečkování) / Hl. = Hlava
Obrázky, zvuky či videa k tématu církevní provincie na Wikimedia Commons
