Alchemista/IV.

Alchemista Josef Kajetán Tyl
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 65–68. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hle! kdo to…     Jejž patřím v bledé… záři? On zdá se mluvit k sobě sám,     A zradí starost ve své tváři. — Jemu v hlavě vězí,     Co nemá žádných mezí. Kopeckého „Sv. Augustin“

Druhá komnata v pověstném domku na Pohořelci bylo okrouhlé sklepení. Železem zevnitř pobité dvéře zamezovaly do něho přístup, a jediné, mříží opatřené okno bylo zakryto železnou okenicí.

Podívání na celé to sklepení bylo podivné. Po stěnách kouřem zažloutlých viselo hojně sazí. V pravo stálo zděné ohniště, nad nímžto komín široký svůj plášť roztahoval; z obou stran vedle ohniště nacházely se dubové skříně s množstvím podivných misek a hrnéčků, na podlaze pak lesklo se několik pánví a kotlíků. V levo stál veliký stůl, na němž dvě hromady kněh a rukopisů ležely; za ním stála měkce vycpaná židlice; vedle ní ohromná, dvěma zámky uzavřená truhla. Ode stropu na mosazném řetízku visela cínová lampa, rozlévajíc kolkolem zažloutlé světlo. A za stolem seděl šedivec, rozloženou maje před sebou dosti velikou knihu — Králickou Bibli.

Lépe dala se nyní tvářnost jeho rozeznati, nežli za večerního soumraku při dobývání pokladu pod Bílou horou. Byla to tvářnost ušlechtilá, vzbuzující na první pohled k úctě a soucitu. Byla však bledá — bledší nežli po běhu ku Břevnovským dubům, — a hluboké na ní vrásky měly podobu čitelných písmen, vypravujících o mnohé strasti života.

Seděl u Bible a psal na čistém, vzadu k desce přišitém listu.

„A starý Jan lituje — i Anežka naše zdá se, jakoby truchlila, že jsme cizince propustili bez díků. Ale já vím dozajista, že ho ještě jednou spatříme. Byltě to statný jonák; ve smrtelném zápasu ležel jsem — a on se nestrachoval ďábla. Je-li Čech? Aj, kdo by snadněji mohl takto zápasiti? kdo laskavěji starci neznámému za podporu sloužiti? Čech jest: musí býti Čechem! — Je li bohatý? — K čemu tato otázka? Nebudou-liž se záhy veškeré tyto stěny zlatem lesknouti? — A nebude-li brzo z nádob těchto zlatý proud po veškeré vlasti vytékati? Jen doufejte, doufejte, Čechové! — Silou těla nemohu vám přispěti, ale divotvornou vodou sílu do vašich oudů vlíti a drahou mastí ramena vaše ozbrojiti — to dovedu. Neboj se, otče Jene — a ty, jitřenko života mého, milá Anežko, nestrachuj se! Cizinec náš přijde opět a vespolek se rozveselíme.“

Takto psal starec do Bible a zvolna potom všecko přečítal.

„Zas jeden pátek dokonán!“ řekl pak polohlasitě. — „V pátek narozen, v pátek jsem poznal Eližbětu, v pátek opustil vlast, v pátek umřel — ach, kdo mi poví, co jsem všecko v pátek přetrpěl? — Ale budu přec i spasení v pátek očekávati!“

Potom otevřel svaté písmo a četl kapitolu ve zjevení sv. Jana.

V tom zahučela na věži chrámu Loretánského dvanáctá hodina, i donesla se větrem také mezi stěny malého domku na Pohořelci. A starec v okrouhlé klenbě posavade bdící zavřel bibli, a poznamenav se křížem, zhasil visecí lampu a s rozsvíceným pak nočním kaháncem bral se ke dveřím. Ale ty se v tom jako samy od sebe pomalu otevřely, a na prahu objevila se lidská postava, hlavu s jiskřícíma očima zvědavě do vnitř prostrkujíc.

„Lehni si jen zase, otče!“ promluvil starec, postavy si hrubě nevšimnuv. „Já jdu již také na lože.“

„Prozatím tu ještě počkáš!“ zasípal nyní neznámý, a do klenby vtáhl se vousáč z Bruské krčmy. Dýka se mu leskla v ruce.

„Kdo to?“ ulekl se nyní starec, před škaredým hostem couvaje.

„Mlč — ani slova nevydávej!“ zarazil ho lupič; „sic ti uberu krve — ješto tě nyní prosím, abys mi ze svých truhlic kapsu nacpat dovolil.“

„Jsi na omylu, muži neznámý! Jsem starý, chudý muž —“

„Nezapírej! Či-li jsem slepý a nevidím tě v kouzelnické kuchyni? Honem — pospěš — otvírej skříně!“

„V nich neroste zlato pro tebe!“ hořekoval starec na těle se třesoucí.

„Neptám se, pro koho roste, ale povídám, že je máš vydat!“ zaječel zlosyn sípavý, a blížil se k veliké truhlici.

„Zpátky, nepříteli!“ zakřikl ho nyní starec, a v zoufanlivé odvážlivosti napnul ruku proti lupiči; neboť truhla skrývala mnoholetý pot a mnoholeté jeho tajemství.

Avšak zlosyn popadl vetchého odporníka vztekle za prsa a pozdvihl naň dýku; ale v tom se i jemu samému ruka silná v týl zaťala a mocně jej od starce odtrhnuvši, na podlahu jím mrštila.

„Zlořečený!“ zavznělo při tom rázným hlasem po klenbě, a zloději na kamenné podlaze bolestně řvoucímu klekl na prsa cizinec. Pak mu svazoval ruce koženým pasem, jejž si byl rychle s boků odepnul.

Třesoucí se starec stál posavad na jednom místě jako u vidění, nespouštěje oka s nenadálého ochránce. I poznal jej, poznal průvodčího od Bělohorských dubů, a slabostí sotva již kahánec na stůl postaviv, padl s hlasitým, radostným a vděčným pláčem cizinci k nohám a začal je objímat.

V tom vběhli do klenby neobyčejným hlukem vyděšeni sedmdesátiletý otec Jan a dcera Anežka.