Julius Zeyer

Julius Zeyer (26. dubna 1841, Praha – 29. ledna 1901, Praha) byl český prozaik, epický básník a dramatik německo-francouzského původu.

Výroky

Býti dobrým člověkem znamená více, než býti velikým umělcem, ač jedno druhé nevylučuje.^[1]
Co je všem skryté, to láska uhádne.
Ctnost ženy není hluboká jako moře, ale zloba její nemá konce jako svět.
Dům bez knih je jako tělo bez duše.
Je někdy slovo jako mocný klíč, jenž otevírá zámky silné tak jako osud sám.
Jsou chvíle, kdy i věci pláčí.
Lidé pominou, idea, princip trvá.^[2]
Na světě jsou dvojí dobří lidé: mrtví, a ti, kteří se ještě nenarodili.
Nenávist je lásce blíž než mrazivá lhostejnost.
Neřest je hnusná nejvíce v malých poměrech.
Okamžik, kdy člověk pánem svého osudu jest, nevyskýtá se nikdy dvakráte!
Pouhým stínem je celá věda, láska je věčným světlem.
Toužit po lásce ještě neznamená milovat.
Ženu ani květinou neudeř!
Ženy zůstávají stále dětmi, které žijí z očekávání.

↑ PALICE, Antonín. Šlechetnosť v rouše příkladů veršem i prosou se sbírkou přísloví a průpovědí. Praha : A. Palice, 1884. S. 159.
↑ Rovnost 19. 7. 1991