Wikipedie

Čnělka

Čnělka (stylus) je prodloužená část pestíku krytosemenných rostlin, nesoucí bliznu. Podílí se na úspěšném procesu opylení, neboť jí prorůstá pylová láčka klíčícího pylu od blizny k vajíčkům ukrytým v semeníku. Čnělky mohou být volné nebo do různé míry srostlé. Podle umístění na semeníku se rozdělují na vrcholové, postranní a gynobazické. U některých skupin rostlin čnělka chybí a blizna nasedá přímo na semeník.

Čnělka ibišku
O součásti lodí pojednává článek Čnělka (stěžeň).

Morfologie čnělky

editovat

Čnělka je zúžená část plodolistu, nesoucí bliznu nebo soubor blizen. Může být jednoduchá, jak je tomu u monokarpického gynecea nebo u plně srostlé čnělky cenokarpního gynecea, anebo je srostlá jen částečně, s volnými rameny zakončenými jednotlivými pliznami, případně větvená. Pokud jsou čnělky volné, nesrostlé, označují se správně jako stylodia, podobně jako čnělky jednotlivých plodolistů apokarpního gynecea.[1] U většiny rostlin je čnělka vrcholová, vyrůstající z vrcholu semeníku. Může však být i postranní, tedy vyrůstající ze strany semeníku (např. kontryhel a některé další růžovité, mangovník), nebo gynobazická, vyrůstající od báze semeníku nebo mezi jednotlivými plodolisty. To je typické např. pro čeledi hluchavkovité a brutnákovité.[2] Báze čnělky dosedající na semeník bývá někdy terčovitě rozšířená, tento útvar se nazývá stylopodium (např. u miříkovitých). U některých rostlin, např. bezu, čnělka chybí a blizna nasedá přímo na semeník.[2] Čnělka u řady rostlin zaniká spolu s odkvétajícím květem, dosti často je ale vytrvalá a pak tvoří součást plodu. Z vytrvalé čnělky se formuje i zoban na plodech různých rostlin, např. pumpavy a celé řady druhů z čeledí brukvovité a bobovité.

  •  
    Rozvětvená čnělka ibišku s kulovitými bliznami
  •  
    Čnělka tulipánu
  •  
    Detail plodu Centrolobium (bobovité) s trnem z vytrvalé čnělky
  •  
    Vytrvalá čnělka na tobolce rozrazilu
  •  
    Dlouhé zobany plodů pumpavy, vzniklé prodloužením čnělky

Anatomie a fyziologie čnělky

editovat

Krytosemenné rostliny mají dva základní typy čnělky. U většiny jednoděložných rostlin se synkarpním gyneceem je čnělka dutá. Pylová láčka při opylení prorůstá z blizny do centrální dutiny, která má papilnatý povrch a je vyplněná slizem. Dvouděložné a trávy mají čnělku plnou a v jejím středu se nachází propustné pletivo. Pylová láčka klíčícího pylu prorůstá při opylení skrze celou délku čnělky mezibuněčnými prostorami tohoto pletiva až k semeníku. Buňky centrální části čnělky mají zvýšenou metabolickou aktivitu a rostoucí pylovou láčku v obou případech vyživují.[3][4][5] Mimo parenchymatického pletiva obsahuje čnělka i vodivá pletiva. U srostlé čnělky cenokarpního gynecea zpravidla jeden cévní svazek odpovídá jednomu plodolistu.[6]

Pletiva čnělky jsou v některých případech zodpovědná za neschopnost samosprášení, která souvisí se vzájemnou inkompatibilitou pylu a čnělky. Je to jeden z mechanismů zabraňujících samoopylení. Po buněčné signální interakci, ke které stále dochází mezi vnitřním prostředím čnělky a každou z prorůstajících pylových láček, láčka vlastního pylu postupně zastaví svůj růst a neprorůstá dále do semeníku. Se zabráněním samoopylení souvisí i různočnělečnost, kdy se v rámci jednoho druhu objevují jedinci s dlouhou čnělkou a krátkými tyčinkami a naopak. Typickým příkladem je prvosenka. Ve výjimečných případech je čnělka pohyblivá. U galgánu se v určitém období vývoje květu sklání k tyčinkám a opět se nad ně zvedá, což rovněž seuvisí se zabráněním samoopylení.[7]

Evoluce čnělky

editovat

U vývojově nejpůvodnějších zástupců krytosemenných rostlin čnělka zcela chybí a blizna sbíhá po okraji nesrostlého (konduplikátního) nebo již srostlého plodolistu. Ke zformování čnělky jakožto prodloužené části pestíku docházelo v průběhu evoluce v souzvislosti s tím, jak se blizna stěhovala do vrcholové části pestíku. Čnělka tak bliznu oddálila od semeníku. U původnějších typů cenokarpního gynecea jsou čnělky volné, v různých liniích rostlin pak docházelo k jejich srůstání.[8]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ TAKHTAJAN, Armen. Evolutionary trends in flowering plants. [s.l.]: Columbia University Press, 1991. ISBN 0-231-07328-3. (anglicky) 
  2. ↑ a b SINGH, Gurcharan. Plant systematics. An Integrated Approach.. Delhi: Science Publishers, 2010. ISBN 978-1-57808-668-9. (anglicky) 
  3. ↑ SLAVÍKOVÁ, Zdeňka. Morfologie rostlin. Praha: Karolinum, 2002. 
  4. ↑ RUDALL, Paula. Anatomy of flowering plants. New York: Cambridge University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-521-69245-8. (anglicky) 
  5. ↑ FRANKEL, R.; GALUN, E. Pollination Mechanisms, Reproduction and Plant Breeding. [s.l.]: Springer-Verlag, 1977. Dostupné online. ISBN 978-3-642-81061-9. (anglicky) 
  6. ↑ BOWES, Bryan G. A colour atlas of plant structures. Iowa State: Manson Publishing, 1996. Dostupné online. ISBN 978-0813826875. (anglicky) 
  7. ↑ LI, Q.J. et al. Flexible style that encourages outcrossing.. Nature. 2001, čís. 410. 
  8. ↑ TAKHTAJAN, Armen. Flowering plants. [s.l.]: Springer, 2009. ISBN 978-1-4020-9608-2. (anglicky) 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
  •   Slovníkové heslo čnělka ve Wikislovníku


BLIZNA

Čnělka je přítomna u většiny druhů krytosemenných rostlin, někdy je však velmi krátká.[1] U větrosprašných druhů bývají blizny často peříčkovité, zatímco u ostatních je pokožka blizny papilnatá nebo chlupatá.[1]

    • evoluce blizny [2] str. xxii

PESTÍK

    • info k nejpůvodnějším [2] str. xxii

PLACENTACE

  1. ↑ a b BOWES, Bryan G. A colour atlas of plant structures. Iowa State: Manson Publishing, 1996. Dostupné online. ISBN 978-0813826875. (anglicky) 
  2. ↑ a b c TAKHTAJAN, Armen. Flowering plants. [s.l.]: Springer, 2009. ISBN 978-1-4020-9608-2. (anglicky) 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Čnělka&oldid=23368455“