Wikipedie

Gerhart Hauptmann

německý prozaik a dramatik

Gerhart Johann Robert Hauptmann (15. listopadu 1862, Obersalzbrunn – 6. června 1946, Agnieszków) byl německý prozaik a dramatik přelomu 19. a 20. století, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1912[1]. Je považován za nejvýznamnějšího německého představitele naturalismu.[2]

Gerhart Hauptmann
Narození15. listopadu 1862
Szczawno-Zdrój
Úmrtí6. června 1946 (ve věku 83 let)
Jagniątków
Příčina úmrtíbronchitida
Povolánídramatik, básník, textař, romanopisec, autor autobiografie, scenárista a spisovatel
NárodnostNěmci
Alma materUniverzita Jena
Tématadrama
Významná dílaKrysy
Hanička
Tkalci
OceněníCena Franze Grillparzera (1896)
Cena Franze Grillparzera (1899)
Cena Franze Grillparzera (1905)
Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1911)
Nobelova cena za literaturu (1912)
… více na Wikidatech
Manžel(ka)Marie Thienemann Hauptmann (1885–1904)
Margarete Hauptmannová (od 1904)
DětiIvo Hauptmann
PodpisPodpis
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Gerhart Hauptmann se narodil roku 1862 v rodině pruského hoteliéra v malém slezském městečku Obersalzbrunn (dnes je součástí Polska a jmenuje se Szczawno-Zdrój). Po absolvování Realschule v Breslau (nyní polská Vratislav) byl poslán na statek svého strýce v Jaueru (nyní polský Jawor), aby se učil zemědělství. Protože však Hauptmann nenašel v životě na venkově žádnou zálibu, brzy se vrátil do Breslau , kde začal studovat na umělecké škole, neboť se chtěl stát sochařem. Na škole se seznámil se svým celoživotním přítelem, německým malířem Josefem Blockem. Poté studoval sociologii a přírodní vědy na univerzitě v Jeně a v Berlíně a v letech 1883 a 1884 působil jako sochař v Římě. Roku 1885 se oženil, usadil se v Berlíně, zcela se věnoval literární činnosti a brzy získal pověst předního představitele nejen německého, ale i světového moderního dramatu. Roku 1891 se přestěhoval do Schreiberhau (dnes polská Szklarska Poręba) v Krkonoších, roku 1894 navštívil Ameriku a od roku 1907 žil v Agnetendorfu (dnes polský Jagniątków), rovněž v Krkonoších.

 
Gerhart Hauptmann

Ve svém díle byl zpočátku ovlivněn naturalismem (například slavné drama Před východem slunce s drastickými scénami, které vyvolaly skandál, nebo Forman Henčl, v němž je hrdina dohnán ženou k sebevraždě), ale později se v něm objevují i prvky symbolismu a novoromantismu (drama Hanička, kde se realita mísí se snem, nebo pohádková hra Potopený zvon). Jeho dramata i prózy se vyznačují dokonalým vystižením povah vystupujících postav v nejpodrobnějších odstínech. Roku 1912 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „… zejména za jeho bohatou, mnohostrannou, vynikající tvůrčí činnost v oblasti dramatického umění“ (citace z odůvodnění Švédské akademie).

Ve svých nejlepších dílech (vytvořených především před první světovou válkou) ztvárňoval Hauptmann s velkým citem sociální problematiku své doby, leckdy v historických kulisách. V jeho dílech se mísí soucit s bídou a bojová kritika současné společnosti se zachycením prvků života do té doby často tabuizovaných (rozklad maloměšťáckých rodin, náboženské a sociální problémy, bídu proletariátu, prušáctví a byrokratismus). Tento citlivý přístup k otevřeným otázkám jednotlivce, národa i lidstva se však v poválečné době změnil, protože Hauptmann nedokázal vinou své pasivity uhájit své dřívější humanistické postoje.

Po nástupu Adolfa Hitlera k moci roku 1933 v Německu zůstal a stáhl se částečně do ústraní. Nacistický režim ho sice nijak zvlášť v lásce neměl, ale protože potřeboval reprezentativního spisovatele starší generace, žijícího klasika, povoloval nové inscenace mnohých jeho divadelních her. Hauptmann se některých představení dokonce zúčastňoval v čestné lóži společně s představiteli Třetí říše (např. s Hermannem Göringem). Jeho drama Tkalci z roku 1892 líčící útisk a stávku krkonošských tkalců ve čtyřicátých letech 20. století se ovšem hrát nesmělo. Kuriózní je, že během druhé světové války chtěli nacisté Tkalce přece jen uvést, ale s novým, optimistickým koncem, zhruba v tom smyslu, že se oněm tkalcům v hitlerovském státě dobře vede. Gerhart Hauptmann ale tento záměr odmítl. Koncem války pak Hauptmann v únoru roku 1945 zažil spojenecké bombardování Drážďan, při kterém bylo město téměř zničeno. Po skončení druhé světové války dožíval ve svém domě v tehdejším podkrkonošské vesnici Agnetendorf (dnes Jagniatków). Jelikož se Agnetendorf stal včetně téměř celého Dolního Slezska součástí Polska, bylo i Hauptmannovi samotnému oznámeno, že se musí s ostatními Němci vystěhovat. K tomu však nedošlo, protože náhle vážně onemocněl a následně ve svém domě roku 1946 zemřel. Jeho druhá manželka Margarete se po jeho smrti přestěhovala do Bavorska, kde zemřela o 11 let později.

Dílo

editovat
„ Technicky působí Hauptmann namnoze jako Ibsenův protinožec, ježto podává nestylisované výseky skutečnosti slohem spíše výpravným bez dějového soustředění a myšlenkové intensity; tím i duševní a situační drobnomalbou podobají se jeho dramata, nám namnoze blízká životním prostředím, hrám scénické práce ruských realistů doby potolstojovské. “
— Přehledné dějiny literatury české[3]
 
Die Weber, plakát českého malíře Emila Orlíka z roku 1897 ke hře Tkalci
 
Nicola Perscheid: Gerhart Hauptmann (1914)

Divadelní hry

editovat
  • Vor Sonnenaufgang (1889, Před východem slunce), Hauptmannova dramatická prvotina zobrazující morální úpadek současné rodiny na příkladu tragického konfliktu starce, držitele rodinné moci, se zbytkem své rodiny, která uhlazeností společenských forem a předstíranou účastí na starcově životě sleduje jenom vlastní hmotný prospěch. Již touto hrou autor získal reputaci jako vrcholný představitel německého naturalismu
  • Das Friedensfest (1890, Slavnost smíření), rodinná katastrofa ve třech jednáních, krajně naturalistická práce, spíše fysiologické než psychologické povahy
  • Einsame Menschen (1891, Osamělé duše), drama o pěti jednáních
  • Die Weber (1892, Tkalci), mohutné drama líčící útisk a vzpouru krkonošských tkalců ve čtyřicátých letech 19. století napsané nejprve ve slezském dialektu pod jménem De Waber. Původní nářeční verze je dostupná online (na rozdíl od verze ve spisovné němčině a překladu do češtiny)
  • Kollege Crampton (1892, Kolega Crampton), drama umělce hynoucího opilstvím
  • Der Biberpelz (1893, Bobří kožich), zlodějská komedie ve čtyřech dějstvích, satirický obraz německého měšťáctví projevující se zejména v takové správě věcí obecních, která chce dobré chránit a špatné trestat a ve skutečnosti dobré trestá a špatné chrání
  • Hanneles Himmelfahrt (1893, Hanička), zdramatisovaný mystický sen sirotka uštvaného surovým otcem
  • Florian Geyer (1895), historická hra ze selské války v roce 1525,
  • Die Versunkene Glocke (1896, Potopený zvon), pohádkové drama ve verších,
  • Elga (1896),
  • Fuhrmann Henschel (1899, Forman Henčl), hra o pěti jednáních,
  • Michael Kramer (1900),
  • Schluck und Jau (1900),
  • Der rote Hahn (1901, Červený kohout), tragikomedie, pokračování hry Bobří kožich,
  • Der arme Heinrich (1902, Nebohý Jindřich),
  • Rose Bernd (1903, Růžena Berndtová), hra zobrazuje tragický osud mladé ženy, která je znásilněna a po tajném porodu své nechtěné dítě zabije.
  • Und Pippa tanzt! (1905, A Pippa tančí), pohádka ze sklářské hutě o 4 jednáních,
  • Die Jungfern von Bischofsberg (1907, Panny z Bischofsbergu), veselohra,
  • Griselda (1909),
  • Die Ratten (1910, Krysy), berlínská tragikomedie v pěti dějstvích,
  • Festspiel in deutschen Reimen (1913, Slavnostní hra v německých rýmech),
  • Der Bogen des Odysseus (1914, Luk Odysseův),
  • Magnus Garbe (1914), první verze,
  • Der weisse Heiland (1917, Bílý Heiland),
  • Winterballade (1917, Zimní balada),
  • Herbert Engelmann (1921–1926),
  • Dorothea Angermann (1926),
  • Spuk (1928, Přízrak), skládá se ze dvou her Die schwarze Maske (Černá maska) a Hexenritt (Čarovná jízda).
  • Vor Sonnenuntergang (1932, Před západem slunce), divadelní hra pojednávající o rodinné tragédii, která je alegorií na nastupující fašismus,
  • Die goldene Harfe (1933, Zlatá harfa),
  • Hamlet im Wittenberg (1935, Hamlet z Wittenbergu),
  • Die Finsternisse (1937, Temnota),
  • Ulrich von Lichtenstein (1937),
  • Die Tochter der Kathedrale (1938, Dcera katedrály),
  • Magnus Garbe (1942), druhá verze,
  • Die Atriden (Atreovci), autorova antická tetralogie vyjadřující i jeho určité protiválečné tendence. Skládá se z dramat Iphigenie in Delphi (1940, Ifigenie v Delfách), Iphigenie in Aulis (1943, Ifigenie v Aulidě), Agamemnons Tod (1948, Agamemnonova smrt) a Elektra (1948), přičemž poslední dvě hry byly uvedeny posmrtně.

Básnické dílo

editovat
  • Liebesfrühling (1881, Milostné jaro),
  • Promethidenlos (1885),
  • Das bunte Buch (1888, Pestrá kniha), rané poémy,
  • Das Hirtenlied (1924, Pastýřské zpěvy),
  • Die blaue Blume (1924, Modrá květina),
  • Till Eulenspiegel (1927), novela ve verších,
  • Das Meerwunder (1934, Mořská panna), novela ve verších,
  • Der grosse Traum (1912–1942, Velký sen),
  • Neue Gedichte (1946, Nové básně)

Prózy

editovat
  • Fasching (1887, Masopust), Hauptmannova první novela.
  • Bahnwärter Thiel (1888, Železniční hlídač Thiel), „novelistická studie“ popisující zešílení otce nad synovou smrtí.
  • Der Apostel (1890, Apoštol), novela.
  • Griechischer Frühling (1909, Řecké jaro), autobiografická próza,
  • Der Narr in Christo Emanuel Quint (1910, Blázen v Kristu Emanuel Quint), román umístěný do Slezska vypráví o náboženském blouznivci, který se svými stoupenci sní o světě bez bídy a útlaku, a líčí tragikomické příběhy slezského mesiáše a jeho přívrženců ze všech vrstev společnosti, kteří se snaží žít v tehdejším světě podle představ starých křesťanů.
  • Atlantis (1912), román o německém lékaři, který z lásky k mladičké tanečnici podnikne cestu do Ameriky, přežije s ní a několika jinými ztroskotání velké zámořské lodi. Ve Spojených státech, které se mu záhy zprotiví svou honbou za penězi, prochází těžkou duševní krizí a vrací se do Evropy začít nový život.
  • Gral-Phantasien (1912–1914, Svatý grál), skládá se z novel Parsival a Lohengrin.
  • Der Ketzer von Soana (1917, Kacíř ze Soany), novela líčící osud mladého kněze svedeného krásou mladé pasačky.
  • Phantom (1922, Fantóm), novela v podobě zápisků bývalého trestance, mladého muže, který z lehkomyslnosti dospěl až k účasti na zločinu.
  • Die Insel der großen Mutter (1924, Ostrov velké matky), román umístěný na rajský ostrov v Tichém oceánu, líčící utopický život ve státě žen.
  • Die Hochzeit auf Buchenhorst (1927–1931, Svatba v Buchenhorstu), novela.
  • Wanda (1928), román.
  • Buch de Leidenschaft (1930, Kniha vášně), autobiografická novela ve formě deníku.
  • Die Spitzhacke (1931), novela.
  • Im Wirbel der Berufung (1936), román.
  • Das Abenteuer meiner Jugend (1937, Dobrodružství mého mládí), autobiografie.
  • Der Schuss in Park (1939), novela.
  • Das Märchen (1941, Pohádka), novela.
  • Mignon (1947), novela, výdáno posmrtně.

Česká vydání

editovat

Fotogalerie

editovat
  •  
    Robert Hauptmann se svým synem Gerhartem
  •  
    Gerhart Hauptmann (1890)
  •  
    Gerhart Hauptmann (1898)
  •  
    Gerhart Hauptmann (1900)
  •  
    Hauptmannův rodný dům (Szczawno-Zdrój, ul. Wojska Polskiego 1, "Korona Piastowska")
  •  
    Pamětní deska na jeho rodném domě (Szczawno Zdrój, Polsko)
  •  
    Hauptmannův hrob (Ostrov Hiddensee, Kirchweg 13)

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Gerhart Hauptmann, German writer.
  2. ↑ https://gerhart-hauptmann-gs.de/index.php/wer-war-gerhart-hauptmann, 27. června 2024.
  3. ↑ NOVÁK, Jan Václav a Arne NOVÁK. Přehledné dějiny literatury české: od nejstarších dob až po naše dny. 4. přeprac. a rozš. vyd. Olomouc: Promberger, 1936–1939. 1804 s. Str. 963. Dostupné také z https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:ddf22090-7f20-11e2-aa68-005056827e51, 27. června 2024.

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Gerhart_Hauptmann&oldid=24320075“