MiG-1
MiG-1 byl sovětský jednomístný jednomotorový stíhací letoun smíšené konstrukce, který patřil do nové generace moderních sovětských dolnoplošníků s kapalinou chlazeným motorem a zatahovacím podvozkem.
| MiG-1 | |
|---|---|
| Určení | stíhací letadlo |
| Původ | Sovětský svaz |
| Výrobce | Závod č. 1 |
| Konstruktérská skupina | Mikojan-Gurevič |
| Šéfkonstruktér | Arťom Mikojan, Michail Gurevič |
| První let | 5. dubna 1940 |
| Vyřazeno | 1943 |
| Uživatel | Sovětské letectvo |
| Vyrobeno kusů | 100 ks + 3 prototypy |
| Další vývoj | MiG-3 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vývoj
editovatKonstruktéři Mikojan a Gurevič, jejichž kariéra byla původně spjatá s Polikarpovem, do stroje včlenili mnoho ze zkušeností, které získali v této konstrukční kanceláři. Jako pohonnou jednotku zvolili kapalinou chlazený dvanáctiválcový vidlicový motor AM-35A, upravený z M-34NRG, který sliboval větší výkony s jednorychlostním kompresorem ve vyšších letových hladinách.
Sériové výrobě předcházely tři prototypy označené I-200. První (s. č. 01) byl nejprve testován v aerodynamickém tunelu v CAGI bez výzbroje nad motorem. Pozemní zkoušky zahájil v Chodynce se zkušebním pilotem Arkadijem Nikiforovičem Jekatovem 30. března 1940. První let proběhl 5. dubna 1940.[1]
Zálet druhého I-200, určeného ke zkouškám výzbroje, byl proveden 9. května, třetí prototyp pro testy letových výkonů měl letovou premiéru 6. června 1940. Během zkoušek bylo zaznamenáno 112 nedostatků, mimo jiné přehřívání oleje a glykolu, požáry motorů, tuhé řízení a nedostatečný výhled z kokpitu.
Výroba však pod označením MiG-1 běžela již od prosince 1940, proto byla zahájena série urgentních modifikací, které měly vést k odstranění závad. Mezi nejdůležitější patřila montáž slotů na náběžnou hranu křídla pro zlepšení stability a zvětšení velikosti pneumatik. Další úpravou prošly zvětšené palivové nádrže a chladicí systém motoru, vše provedeno na třetím prototypu I-200 (s. č. 03).[1]
Koncem roku 1940 byl do prototypu I-200 (s. č. 02) zabudován původně zamýšlený motor AM-37 a takto přebudovaný stroj byl 6. ledna 1941 zkušebním pilotem I. Žukovem zalétán. Motor však trpěl nad hladinou 4000 m značnými vibracemi.[1] Po provedených úpravách v závodu č. 24 ve Frunze byly 7. května obnoveny zkoušky, při nichž došlo za letu k poruše pohonné jednotky a letoun havaroval. Pilot I. T. Ivaščenko vyvázl bez zranění.
Služba
editovatPrvních 25 MiGů-1 obdržel 146. IAP pod vedením majora Orlova v Jevpatorii na Krymu, kde se hodnotily operační možnosti nového stroje. V únoru 1941 se přesunuly do vojenského učiliště v Kačinsku. Po přepadení SSSR nacistickým Německem se ukázalo, že sovětští piloti nejsou zcela připraveni na obsluhu těchto nových strojů, jejichž ovládání a chování se zcela odlišovalo od letadel starší generace. Piloti MiG-1 příliš nechválili, což korespondovalo s poznámkou na závěrečné zprávě z testů prototypů, že letoun nemůže být svěřen do rukou „jen tak někomu“.[1] Letadel typu MiG-1 bylo vyrobeno přibližně 100 ks,[2] poté se začal vyrábět vylepšený MiG-3.
Specifikace
editovatÚdaje dle[1]
Technické údaje
editovat- Délka: 8,155 m
- Rozpětí: 10,20 m
- Nosná plocha: 17,44 m²
- Prázdná hmotnost: 2 475 kg
- Maximální vzletová hmotnost: 2 968 kg
- Pohonná jednotka: 1 × dvanáctiválcový vidlicový motor Mikulin AM-35A
- Výkon pohonné jednotky: 1 007 kW
Výkony
editovat- Maximální rychlost: 651 km/h ve výšce 6990 m
- Dolet: 730 km
- Dostup: 12 000 m
Výzbroj
editovatOdkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c d e HERBERT, Leonard. Encyklopedie sovětských stíhacích letadel 1939-1951. Praha: Area, 2007. 208 s. ISBN 978-80-87124-01-7.
- ↑ GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 95.
Literatura
editovat- Zbyněk Válka – Stíhací letadla 1939/45 ISBN 80-7198-396-9
Externí odkazy
editovatObrázky, zvuky či videa k tématu Mikojan-Gurevič MiG-1 na Wikimedia Commons
- Mikojan-Gurevič MiG-1